Více jak 10 minut na letišti, krásný, minimálně dvouminutový let a nakonec ….

Oprava Jiříkova polétadla úspěšně dokončena, štrapáce s novým motorem zapomenuty, akumulátory nabity, počasí a termín objednány, co tedy zbývá k úspěšnému zalétání po opravě?

No přece účast pana majitele, a tak trochu nedobrovolného objednavatele opravy modelu – ano, Jiřík u zalétání svého stroje nesmí chybět!!! Takže sraz na letišti v Milči, model předveden staticky, osazen mým přijímačem – pro první zálet jsem se obětoval – sestaven a odzkoušen, nic tedy nebrání startu. Ještě objednat fotografa (Hani děkujeme), instruovat odhoditele – tedy majitele – o správném postupu odhodu modelu do vzduchu a hurá na to …

Po kvalitním odhození modelu (kamera chválí, to by Jiříkovi šlo) to krásně letí, jemné vytrimování při polovičním plynu, výchylky tak akorát (D/R na 50 %), rozsah rychlostí dostačující – plný plyn až zbytečný, a i bez plynu to letí – nikam se to nekroutí, napadá, neprosedá, nehroutí, zkrátka pohodové letadélko do klidného podvečerního vzduchu.

Zalétávač je velmi spokojen, majitel v této chvíli očividně také, a tak cca. po dvou minutách letu jdu na přistání, aby si Jiřík převzal model ještě funkční 🙂 do svého hangáru a mohl si také užít … Přistání ok, předávám model majiteli …

Majitel si mění přijímače, ladí si kanály (resp. hledá, co je kde a co se kde a jak nastavuje, za neskutečných komentářů paní z vysílače – asi bych ji brzy uškrtil …) a já si mezitím jdu provětrat Vášu …

Po pohodovém provětrání Váši ještě upravujeme výchylky kormidel (na polétadle) a udílíme poslední pokyny k pilotáži – jemné výchylky, pomalu, v klidu a tak dále, prostě obvyklé předstartovní kecy … Pak už jen vysílač na krk, hluboký nádech, výdech a soustředění, já připraven k odhozu, Jiřík dává třičtvrtě plynu a jdeme na to!!!!!!

Let po odhozu v pohodě, ale pak nastává zatáčka a než stačím jakkoliv zasáhnout, stává se zatáčka stále utaženější, až se utáhne až do země …. A i když to není z velké výšky a náraz není velký, křehkost konstrukce (tj. stárnutí materiálu apod.) udělá své a trup se dělí na dvě části – na přední část s motorem a akumulátorem a na zadní část s vyplašeným a vyděšeným pilotem. Ten je vyděšený tak, že dosud ještě ze svého stroje nevystoupil a pokud tak neučinil pod pergolou, bude tam sedět vyplašený natrvalo … 🙂

No, co si budeme povídat, znalost stavu konstrukce a prohlídka stroje po havárii jasně naznačuje, že už má svoje za sebou a že je čas na odchod do leteckého důchodu – tj. nastěhovat se na výstavku ke mně pod pergolu. No, škoda ho, ale to se prostě stává, je to osud …

Co je ale dost překvapující, to je reakce majitele a pilota, která je nějaká takováto: „…. A je to, konečně se to povedlo, mám to za sebou a definitivně vím, že se nemám cpát do vzduchu a mám se držet jen na zemi a na vodě …“ A očividně se mu ulevilo, no chápete to?

A abychom to nějak završili, tak ještě šlo do vzduchu Trio, které navodilo pohodu, klid a příjemnou leteckou atmosféru, i když se občas od některých jedinců ozývaly výkřiky o tom, že pilot je blázen a šílenec a že se jim dělá špatně z toho, co tam ve vzduchu předvádí … No chápete to, když on si tam tak v klidu létal na hranici viditelnosti a honil se s dravci, vylétnuvšími z vedlejšího lesíka …

A jen malý dovětek – létání bylo v neděli a v pondělí večer jsem Jiříkovi radil, jaký hodný, klidný a samolétací stroj si má pořídit, že se mu to ve vzduchu líbí a že tomu ještě dá jednu šanci … No chápete to? Já tedy jo!!!!